That's all folks

Kdyby mi někdo před dvěma tejdnama řekl, že za jeden den ujedu přes 600km, tzn pojedu skoro 10 hodin, budu čumět 4 hodiny na florbal, budu muset kecat s absolutně neznámejma lidma o naprosto neznámejch věcech, procestuju půl republiky a vrátím se někdy kolem čtvrtý ranní zbitej jak pes... tak bych mu možná i věřil...

O co jde? Uběhlo pár dní, kdy jsem prostě musel přemejšlet a dospěl jsem k názoru, že to prostě nemá budoucnost - je prostě daleko. Né, že bych si sám platil projetej benzín (ugh), ale výlet na celej den někam támhle 100km je prostě moc. Víte jak, prostě přes tejden mám čas leda tak na nějaký pochybný aktivity u internetu a o víkendu jsem s kamarádama popřípadě něco do školy, ale když si představím, že bych měl zazděnou třeba každou sobotu... Hodina a půl tam, bla bla bla, hodina a půl zpátky...

Včera jsem si trošku zazávodil, snad jen půl minuty cesty jel podle předpisů. Prasečina s felícií 130-140 normální silnice 80 města (stydim se, normálně takhle nejezdim)... Dorazil jsem  na místo... "čau, tak jedem" po cestě jsme si vyměnili místa a nevěřil bych, co za lidi dokáže projít autoškolou... (radši budu mlčet).

Čyti hodiny florbalu jsem chcípal řekněme nudou (a došlo mi něco dalšího, ale o tom budu mlčet), oba zápasy posrali a jelo se dál.. Oslava prohry v Mariánskejch Lázní... U stolu něco kolem deseti absolutně nezmámejch florbalistek s očividně žádným tématem k hovoru...  Další čtyři hodiny v prdeli... "Svezete mě do Varů?" "Jo klidně... :(" 60km serpentín ve tmě, dešti, tichu... Ve Varech už totálně usínám, ani mráz venku mě neprobudí... Cestou domů usínám a proměňuju se v prachsprostýho taxikáře... "Čau"...

Jedu si na benzínku, kolem půlnoci, počítaj tržbu, 15 minut zavřeno, povede se mi zablokovat bezpečnostní pás... Cestou domu přede mě vleze srnka, pohoda ubrzdim to, čumim na ní, ona na mě, pustím dálkový, stále čumí, protůruju motor, stále čumí... Trošku jí popostrčim čumákem a ladně odkráčí... Jak posranej jedu 70, míjim dvě policejní auta a doufám, že mě nezastavěj, protože s tim pásem nejde fakt nic dělat... Přibližně padesát kiláků od domova začínaj lehčí mikrospánky. Zastavit nepomáhá, tak riksuju... Kilometr před vesnící stavím na cígo a usínám... Po hodině a půl jede kolem auto, který mě světlama probouzí a hurá domů... do vany... Napustím si horkou vodu a jsem objeven až někdy kolem poledne, svraštělej jak nějakej důchodce.

Zkrátka je to takový divný, jet za někym už s tou myšlenkou, že to je špatný, nemá to cenu a a pak se chovat, jak na velmi zábavný návštěvě příbuznejch... Mimochodem taky je pěkná drzost provolat téměř tři ze sedmi hodin v autě s někým cizím, ale asi jsem si to zasloužil tím přístupem. No jako co čekat, když už jsem to od rána (možná už v průběhu předchozího setkání) bral jako uzavřenou věc a jel jen z povinnosti, protože jsem to slíbil... Zkrátka takový fiasko, všechno možná mohlo bejt jinak, kdyby mi neruplo v bedně, ale co, je to pryč a snad mě to nenapadne zkoušet na někoho dál než 20-30km.

Jednu výhodu to má - ty lidi neuvidím už ani jednou, takže klídek, zítra si na ně už nevzpomenu...